Na co bude dětem čeština, když žijeme dlouhodobě v cizině? Dítě z vícejazyčné rodiny bude mít v hlavě zmatek! To jsou problémy, které řeší rodiče i odborníci v rámci online projektu Průvodce vícejazyčnou výchovou, který založila Kateřina Spiess-Velčovská. Dvacet let žije v Německu a mapuje situaci českých rodin po celém světě. Minulý týden zorganizovala 3. ročník online kongresu na toto téma, kterého se účastnili rodiče, pedagogové a další odborníci z Evropy i zámoří.  

Rodačka z Ostravy Kateřina Spiess-Velčovská se před dvaceti lety přestěhovala do Frankfurtu nad Mohanem. „Vídala jsem se s krajany, kteří žili v Německu od roku 1968. Zaujalo mě, že jejich vnoučata neumí česky. Napadlo mě, že založím českou školou, aby nejmladší generace měla možnost naučit se česky. V naší rodině to nebyl problém. Můj manžel je Němec, a bilingvní výchova mu nevadila, ale znám spoustu krajanů, kteří potřebovali pomoc s výukou češtiny,“  vzpomíná Spiess-Velčovská, která v roce 2011 založila Českou školu bez hranic Rhein-Main. Výukové programy, akreditované Ministerstvem školství ČR, v její škole absolvovalo už přes 400 dětí. Lekce češtiny, dějepisu a zeměpisu probíhají o víkendech a umožňují dětem z vícejazyčných rodin nejen pochopit záludnosti české gramatiky, ale také českou mentalitu a kulturu. 

Během pandemie musela výuka češtiny fungovat v online prostředí. Kateřina Spiess-Velčovská udělala z nevýhody výhodu a uvědomila si, že díky internetu může rozšířit platformu, kde se diskutuje o vícejazyčné výchově a založila online projekt www.vicejazycnavychova.cz. „Ozývají se mi rodiče z celého světa, kteří se chtějí podělit o zkušenosti. Existuje stále mnoho mýtů o vícejazyčné výchově například, že děti budou mít zmatek v hlavě, když na ně bude jeden rodič mluvit česky a druhý cizím jazykem. V rámci projektu diskutujeme o zkušenostech v rodinách i ve školách,“ říká organizátorka kongresu.

Autorka projektu natočila sérii 160 rozhovorů nejen s rodiči, prarodiči, ale také s odborníky na vícejazyčnou výchovu. Vyzpovídala například herečku Janu Paulovou, která pravidelně jezdí za vnoučaty do Anglie nebo psycholingvistku Pro. Dr. Barbaru Mertins, která zkoumá, jak vícejazyčnost ovlivňuje činnost lidského mozku. Kateřina Spiess-Velčovská v rámci kongresu uvedla, že chybí systematická příprava pedagogů na práci s dětmi z vícejazyčných rodin. „Řada učitelů vnímá jako problém, když k nim do třídy nastoupí dítě, které neumí česky na místo toho, aby to brali jako benefit. Situace se trochu zlepšila, když se teď řešilo zapojení dětí z Ukrajiny do českých škol, ale chybí systematické řešení. Problém není v učitelích, ale v tom, že nemají k dispozici informace, jak v takové situaci postupovat. Právě proto máme na webu zdarma online vzdělávací programy. Zatím se totiž tohle téma neučí ani v rámci studia na pedagogických fakultách v Česku.“ 

Kateřina Spiess-Velčovská spolupracuje s pedagogy v Česku i v zahraničí. Jitka Kendíková je ředitelkou Základní školy Gutha-Jarkovského v Praze. Přínos projektu Průvodce vícejazyčnou výchovou okomentovala takto: „Jde o velice zajímavou, a hlavně odborně i laicky přínosnou aktivitu, která v nebývalém rozsahu přináší informace o fenoménu bilingvismu. Projekt umožňuje spojit lidi téměř z celého kontinentu i světa. Pro mě jako učitele je velice důležitý nejen odborný, ale i rodičovský pohled a zkušenost. Právě mateřské nebo otcovské názory, někdy i obavy byly pro mě nejzajímavějšími momenty, které obohatily mou praxi.“

Své zkušenosti s výchovou dětí ve vícejazyčném prostředí sdílí také tlumočnice a mediátorka Marcela Müllerová, která s německým manželem a dětmi žila několik let v Pakistánu. Nyní bydlí v Německu. „Na samém počátku, než se můj muž naučil česky, jsem musela veškerou konverzaci překládat. To mi znemožnilo se jí účastnit, a přestože jsem překládala, nemohla jsem si sama popovídat. Co se týče dětí, bojovala jsem asi nejvíc s pokušením mluvit na ně mimo domov většinovým jazykem okolí. U starší dcery to bylo o to komplikovanější, protože první tři roky svého života vyrůstala dokonce čtyřjazyčně: česky, německy, anglicky a urdu. Pokud bych měla poradit rodičům, kteří začínají s vícejazyčnou výchovou, tak bych jim řekla: „Všechno, čím se dnes trápíte, bude za pár let úsměvnou historkou. Děti si svoji cestu k jazyku najdou, vy jim to pouze nepřestaňte umožňovat“.