Myslíte, že schopnost naučit se více jazyků na mateřské úrovni, se týká pouze zdravých dětí? A setkali jste se někdy s tvrzením, že děti s postižením by neměly vyrůstat ve vícejazyčném prostředí?

Pojďme si nejprve definovat, koho v našem případě označíme za dítě s postižením. Pro účely našeho příspěvku navrhuji zahrnout děti se sluchovým postižením a děti s Downovým syndromem.

Ještě asi tak před 10 lety se odborníci přikláněli k názoru, že vícejazyčnost by mohla mít na skupinu ‚jinakých‘ dětí negativní dopad. Dnešní výsledky dlouhodobých šetření dokládají, že každý člověk je z hlediska biologie schopen být vícejazyčný a praxe opakovaně dokazuje, že to možné taky je.

Podívejme se nejdříve na děti se sluchovým postižením. Zde je třeba si uvědomit, že každá země má vlastní národní znakový jazyk. Což znamená, že znakový jazyk německý je jiný než český nebo třeba anglický. Dá se v takovém případě vůbec vícejazyčná výchova praktikovat?

Odpověď jsem hledala přímo u Asociace hluchoněmých v Německu a získala jasnou odpověď:
vícejazyčnou výchovu stoprocentně doporučujeme – ať už jazykem mluveným, znakovým nebo jeho kombinací. Důležité je dítěti zprostředkovat intenzivnější síť podnětů, jak jazyky trénovat. V ideálním případě je vhodné do procesu zavzít všechny smysly, aby byla komunikace autentická. Zvýší se tím šance na úspěch. A vůbec – rodiny s hluchoněmými členy bývají přece vždy vícejazyčné. Tak proč by to mělo u jejich dětí fungovat jinak?

A co děti s Downovým syndromem? Odpověď vás možná překvapí – je podobná!
Vědecké výzkumy ukazují, že např. řečová schopnost se u dětí s mentální retardací, které jsou vícejazyčné, vyvíjí stejně postupně jako u jednojazyčných dětí. Rozdíl je jen v tempu. Děti s Downovým syndromem potřebují více zapracovat na motorice mluvidel, trénovat intenzivněji výslovnost a častěji vše opakovat. Doprovodné jevy syndromu sice jazykový vývoj ovlivňují, avšak ho nebrzdí.
Zároveň odborníci upozorňují, že pokud se rodina vědomě rozhodne dítě s trizomií vícejazyčně nevychovávat, bude z jeho života už navždy eliminovat důležité okamžiky (pokud dítě nebude znát komunikační jazyk rodiny, dítě se některých aktivit zkrátka nebude moci vědomě účastnit). Rodičovská "ohleduplnost" nakonec způsobí, že za A: dítě nebude vyrůstat v přirozeném prostředí své rodiny a za B: jeho nejbližší mu tímto krokem budou nepřetržitě dávat najevo, že je prostě jiné. A přesně za tento nesoulad nebude moci onemocnění, ale bojácný postoj rodiny.

Jinými slovy, vícejazyčně vychovávat lze také děti se specifickými potřebami. Je to o rodičích a okolí, nikoliv o dětech. (A pozor, tímto výrokem nesoudím. Každý rodič si musí zvážit, co od života chce, na co se sám cítí a co je schopen pro dosažení cíle podniknout).

I děti s postižením jsou schopné naučit se více jazyků, pokud jim my budeme umět vytvořit optimální podmínky přizpůsobené jejich věku, individuální situaci a osobnostním předpokladům. Pokud se v těchto případech rodiče rozhodnou pro vícejazyčnou výchovu, je to jenom dobře. Názor odborníků, kteří s takovými dětmi zkušenosti mají, totiž je, že jim vícejazyčná výchova může poskytnout ojedinělou šanci k vytvoření velkého množství specifických situací, díky nimž budou tyto děti moci rozvíjet další vývojové oblasti.

Takže – stačí nemalovat čerta na zeď!

A jak to máte s tímto tvrzením vy? Také Vám už někdo říkal, že děti s postižením by se vychovávat vícejazyčně neměly?
Těším se na vaše zkušenosti a názory v naší uzavřené facebookové skupině Průvodce vícejazyčnou výchovou.