Možná s tím někteří osobní zkušenost máte, možná jste o podobných případech jen slyšeli.
Rodiny se přestěhují i s dětmi do zahraničí, majoritní jazyk dobře neovládají a najednou slyší třeba od vychovatelů, učitelů nebo dokonce lékařů rady typu: 

Mluvte raději s dětmi jazykem, kterým se mluví ve škole/školce, ne tím svým mateřským.

Tento předsudek je zakořeněn docela pevně, ačkoliv byste svým dětem prokázali medvědí službu.

Doma potřebují naši nejmenší zažít bohatý jazykový vzor, který je naučí bez zábran komunikovat se všemi členy rodiny (i té širší).
Ne neschopnost rodičů správně se vyjádřit a nasávat špatnou gramatiku, výslovnost, chybné jazykové struktury, aj.
A také mějte na paměti, že časem se váš rodný jazyk stane menšinovým a pak budete už pozdě bycha honit a složitě hledat příležitosti, jak posilovat první mateřský jazyk.

V komunikaci s dětmi bychom přednostně měli užívat jazyk pro nás nejpohodlnější.
Právě po přestěhování do zahraničí jazyk dětem poskytuje jistotu a dokonce také ventil. Novot v zahraničí je už přece víc než dost. Nové zázemí, nová škola/školka, noví kamarádi, nové vůně, chutě, zvuky… a teď by změnu měly pociťovat i doma?

Pokud se obáváte, že by pro vaše dítě mohl být nástup do školského zařízení v cizině složitý právě kvůli jazyku, řešte situaci včas spoluobjevováním nejbližšího okolí. Navštěvujte hojně dětská hřiště, účastněte se aktivně místního komunitního života, přihlaste se na zájmové kroužky, kterých se můžete účastnit jako rodina. Zažívejte první krůčky v novém prostředí společně.

Děti umí navazovat přátelství mnohem spontánněji a často k tomu jazyk ani nepotřebují.
Mohou vám pomoci v zabydlení se a navazování nových sociálních kontaktů. Navíc vás začnou později místní jazyk třeba i učit. Pomůžou Vám rychleji se integrovat do nového života.

Na okraj: v prosinci 2014 CDU (politická strana v Německu) začala prosazovat povinnost, aby migranti v zemi doma povinně mluvili pouze německy. Zvedla se velká vlna odporu stylem: „Pokud to tak bude, vypěstujeme si generaci migrantů, která nebude nikdy umět dobře mluvit německy, protože děti převezmou všechny chyby. Navíc dětem vezmete příležitost komunikovat s rodinou v zemi svého původu a vůbec sounáležitost s jejich kořeny. Mnohem lepší je vychovávat děti tak, aby cítily stejně silné pouto k zemi původu a také k Německu. Z takové konstelace budeme profitovat všichni.“

Závěrem si dovolím poznámku: nezaměňujme tento předsudek s případy umělé vícejazyčnosti (tzn. pokud se jeden z rodičů např. české rodiny žijící v ČR rozhodne dítě vychovávat odlišným jazykem než česky).
U umělého bilingvismu hraje klíčovou roli fakt, že rodiče tento jazyk výborně ovládají, mají k němu velmi pozitivní vztah a touží, aby jejich dítě ovládalo nejen tento odlišný jazyk, ale také aby se seznámilo s příslušnou kulturou. V těchto případech musí být rodič schopen vytvářet neustále a v dlouhodobém horizontu adekvátní podmínky pro vícejazyčnou výchovu.
Pokud se to zadaří, je to skvělé. Ve světě existuje již spousta rodin, které to dokázaly.
Pokud se to nepodaří, hrozí tzv. semilingvismus. Tedy extrémní případy, kdy dítě neovládá ani jeden jazyk správně a tento deficit může u něj vyústit v závažné emoční poruchy. Takové případy mohou ostatně nastat v každé vícejazyčné rodině, pokud dospělí správně neodhadnou svoje schopnosti a pro dítě nenastaví přijatelná pravidla.

A jak to máte s tímto tvrzením vy? Těším se na vaše zkušenosti a názory v naší uzavřené facebookové skupině Průvodce vícejazyčnou výchovou.