Setkali jste se už někdy s výrokem vícejazyčné děti neví, kam patří?

Já osobně ano a to před narozením svých dětí.
Pár lidí mělo potřebu varovat mě, že synovi vytvořím dva světy a ono chudák nebude vědět, kam patří. Je to tak opravdu?

Posviťme si na tento mýtus. Osobně zde totiž vidím dvě roviny.

• Ta první je otázka mojí osobní pozice.
  Příklad: "Ten tvůj Daniel se chová v angličtině tak sebevědomě, ale v češtině působí zakřiknutě."
  O čem to vypovídá?

Další příklad: V cizině Pavla neustále poukazuje na to, co v Čechách dělají lépe, jak je tam lepší školství, zdravotnictví... a když přijede do Čech, aktivně se v rodině účastní nadávání na politiku, jak řemeslníci nic neumí, jaká absurdní rozhodnutí udělali zase úřady...
Jaký obraz předává svému dítěti?

V obou případech by se rodič měl v první řadě zamyslet sám nad sebou. Ví sami, kam patří? Jaký vztah mají ke své mateřštině a k zemím, resp. jazykům, ve kterých jeho dítě vyrůstá? Jaké vzorce přístupu, chování a jednání předává svým dětem? Chová se v češtině sebejistě nebo zprostředkovává strach, nejistotu, ba dokonce se za svou řeč stydí?

Rodiče jsou vzory. Vždy by měli být pro své děti čitelní a uvědomit si, že nepředávají pouze řeč, ale celý balík dalších dovedností, které vícejazyčnou výchovu jako celek ovlivní.

• Ta druhá rovina vyplývá ze situace.
  Anička mluví italsky s tetou a řecky s babičkou. Na tetu je drzá a na babičku milá. Neznalí situace komentují: "Ta Anička jsou dva v jednom, chová se jinak v italštině a jinak v řečtině."
  Jenže přítomní posuzují pouze Aničku a nevidí situaci komplexně. Nevšimli si totiž, že babička se k Aničce chová vždy hezky a teta si z ní při každém setkání utahuje! No, koho by to bavilo?

Změna, nebo chcete-li úprava chování, bývá reakcí na individuální situaci. Přirozená reakce člověka je přizpůsobovat se aktuálním a naprosto konkrétním situacím.

Popřemýšlejme třeba o tom, jak se chováme k dítěti. Pokud chci s dítětem mluvit, zpomalím a zjemním hlas, dřepnu si k němu, zkrátka snížím se na jeho úroveň. Nejsem rozpolcená osobnost.

Takže pozor, abychom my nebo naše okolí náhodou neměřili dvojím metrem. A nehledali zbytečně problémy tam, kde nejsou. Vícejazyčnost nezpůsobuje krizi identity.

Chováme-li se jinak, reagujeme pouze na konkrétní situaci. A pokud někdo obdobné 'diagnózy' přisuzuje vícejazyčně vychovávaným dětem, pak by se měl zamyslet spíše nad sebou samým a svým vlastním postojem k vícejazyčnosti.

A jak to máte s tímto tvrzením vy? Také vás někdo odrazoval od volby vychovávat děti vícejazyčně?
Těším se na vaše zkušenosti a názory v naší uzavřené facebookové skupině Průvodce vícejazyčnou výchovou.